Pro všechny, koho zajímá důležitá souhra přírodních propojení, doporučuji tuto knihu

TAJNÝ ŽIVOT STROMŮ
Peter Wohlleben

Peter Wohlleben se chtěl už jako dítě stát ochráncem přírody. Čerpá ze svých mnohaletých zkušeností lesníka a ukazuje nám les ze zcela nové stránky. Jeho zábavná knížka, plná nových informací o stromech a lesích, nás přivádí k úžasu nad zázrakem přírody. Dává nám nahlédnout do skrytého života stromů a odhaluje nečekané skutečnosti: stromy mají paměť, předávají si informace, pociťují bolesti, dokonce mohou dostat úpal a časem se jim tvoří vrásky. Mnohé stromy, jako například duby, spolu navzájem komunikují prostřednictvím vonných látek. V okamžiku, kdy je některý ze stromů napaden hmyzem, vysílá vůně jako signály
a všechny stromy v okolí upozorní na nebezpečí.

Přátelství
Před lety jsem v jedné ze starých rezervací bukového lesa ve svém revíru narazil na zvláštní, mechem porostlé kameny. Ve zpětném pohledu je mi jasné, že jsem kolem nich předtím už mnohokrát nevšímavě prošel, avšak jednoho dne jsem se zastavil a sklonil. Jejich tvar byl prapodivný, lehce ohnutý, s dutinami, a když jsem trochu nadzvedl mech, a objevil jsem pod ním stromovou kůru. Jenže to nebyl kámen, nýbrž staré dřevo. A protože bukové dřevo na vlhké půdě během několika málo let shnije, překvapilo mne, jak je ten kousek tvrdý.
Především se ale nenechal zvednout, patrně byl pevně spojený se zeminou. Kapesním nožem jsem opatrně seškrábal trochu kůry, až jsem narazil na zelenou vrstvu. Zelená?
Tohle barvivo mohl být jedině chlorofyl, který se obvykle vyskytuje ve svěžích listech a shromažďuje do zásoby i v kmenech živých stromů. To ovšem znamenalo, že daný kus dřeva ještě nebyl mrtvý! Ostatní „kameny“, stojící v kruhu o průměru jeden a půl metru, mi rychle poskytly logické vysvětlení. Jednalo se o sukovité zbytky obrovského prastarého pařezu. Zatímco vnitřek dávno shnil a proměnil se v humus – jasná známka toho, že kmen museli porazit před čtyřmi či pěti sty lety – základní okraj se částečně zachoval. Avšak jak se mohly živé pozůstatky tak dlouho udržet? Buňky přece potřebují výživu v podobě cukru, musí dýchat a alespoň trochu růst.
Bez listů, tudíž bez fotosyntézy je to nicméně nemožné. Jak by mohl zbytek stromu, zvláště pak pařez, přežít několikasetletou hladovku? Tento exemplář to však zcela zjevně zvládnul. Dostávalo se mu podpory od sousedních stromů, a sice přes kořeny. Někdy jde pouze o volné spojení přes podhoubí, jež svými vláky obaluje kořenové špičky a pomáhá jim při výměně živin, jindy jsou to přímé srůsty. Jak tomu bylo v tomto případě, jsem nedokázal zjistit. Nechtěl jsem kopáním do půdy starému pařezu uškodit. Jedno ale bylo jasné: okolní buky do něj pumpovaly cukrový roztok, aby jej udržely při životě. Že se stromy navzájem spojují přes kořeny, bývá někdy vidět na krajích úvozových cest. Tam deště odplavují zeminu a odkrývají podzemní síť.
Vědecký výzkum v pohoří Harz prokázal, že se skutečně jedná o velmi spletitý systém, který propojuje většinu jedinců téhož druhu a porostu. Výměna živin, určitá forma sousedské výpomoci v nouzi, je podle všeho pravidlem. Z toho lze vyvodit, že lesy jsou superorganismy, vlastně podobná společenství jako třeba mraveniště.
Lze namítnout, že přece kořeny jen tupě a bezcílně prorůstají půdou, a když narazí na spřízněného jedince, spojí se s ním. Poté by si mezi sebou nuceně vyměňovaly živiny, navenek budily dojem sociálního společenství, ale přitom nezažívaly nic jiného nežli nahodilé dávání a braní. Působivý obraz aktivní pomoci by nahradil princip náhody, přičemž by i takovéto mechanismy přinášely lesnímu ekosystému výhody.
Takhle jednoduše ale příroda nefunguje, konstatuje Massimo Maffei z turínské univerzity v magazínu Max Planck Forschung. Rozsliny, tudíž i stromy dokáží své kořeny velmi dobře odlišit od kořenů cizích druhů i jiných exemplářů druhu vlastního.
Avšak proč jsou potom stromy tak sociální bytosti, proč sdílejí svoji potravu se svým příbuzenstvem
a ještě přiživují konkurencí?
Důvody jsou tytéž jako v lidské společnosti: společně jde všechno líp. Osamělý strom není les, nedokáže vytvořit vyrovnané lokální klima, je vydán na milost a nemilost povětrnostním vlivům. Společně však stromy budují ekosystém, který zmírňuje extrémní vedro i mráz, ukládá spoustu vody
a znatelně zvlhčuje vzduch. V takovém prostředí jsou stromy chráněny a mohou žít velmi, velmi dlouho. Ale aby k tomu došlo, je třeba za každou cenu udržet společenství. Pokud by se každý exemplář staral jenom sám o sebe, dosáhlo by jejich pokročilého věku jen nemnoho. Neustálá úmrtí by vytvořila velké díry ve střeše tvořené korunami stromu, takže by do porostu snadno pronikaly vichry a vyvracely další kmeny. Letní žár by se dostával až k lesní půdě a vysušoval ji. Pak by trpěli všichni.
Každý strom je tudíž pro své společenství cenný a zasluhuje si být zachován co nejdéle. Proto les podporuje i nemocné exempláře a zásobuje je živinami, dokud se jejich stav nezlepší. Příště se může situace obrátit a pomáhající bude sám potřebovat pomoc. Silné šedostříbrné buky, které se takto chovají, mi připomínají stádo slonů. I ti se starají o své příslušníky, pomáhají nemocným a slabým na nohy a i své mrtvé opouštějí velmi neradi.
Každý strom je součástí tohoto společenství, přesto však existuje určitá hierarchie. Většina pařezů postupně uhnívá a za několik desetiletí – což je pro stromy velmi brzy – se mění v humus. Pouze několik málo exemplářů se tak jako mnou zmíněný „mechem obrostlý kámen“ udržuje při životě celá staletí. Nač ten rozdíl? Znají snad i stromy něco jako společenské třídy? Zda se, že ano, nicméně výraz „třída“ není zcela výstižný. Je to spíše míra sounáležitosti, možná až náklonnosti, která rozhoduje o ochotě kolegů poskytnout pomoc, to sami snadno pochopíte, když pohlédnete vzhůru do korun. Průměrný strom se rozrůstá do šíře tak dlouho, dokud nenarazí na špičky větví svého stejně vysokého souseda. Dál to nejde, protože tam je vzdušný, či lépe řečeno „světelný“ prostor už obsazen. Výhonky však přesto nabývají na síle, takže získáme dojem, jako by tam nahoře probíhal opravdový boj. Dva skuteční přátelé naopak od samého začátku dbají na to, aby směrem k tomu druhému netvořili příliš silné větve. Nechtějí se vzájemně o nic připravovat a koruně přidávají na síle pouze směrem ven, tedy k jedincům, s nimiž „nekamarádí“. Takové páry bývají tak láskyplně propojeny svými kořeny, že někdy dokonce společně umírají.
Přátelství tohoto druhu, sahající až ke „krmení“ pařezů se zpravidla najdou pouze v přírodních lesích. Možná se tak chovají všechny druhy, sám jsem vypozoroval dlouhověké pařezy nejen u buků, ale i u dubů, jedlí a douglasek. Vysazované porosty, jimiž je většina středoevropských jehličnatých lesů, se zjevně chovají spíše jako „děti ulice“, o nichž bude řeč v příslušné kapitole. Protože se jejich kořeny výsadnou neustále poškozují, zdá se, jako by na vzájemnost a budování sítě téměř rezignovaly. Stromy takových lokalit se zpravidla chovají jako samotáři a mají to tím pádem zvlášť těžké. Dlužno ovšem podotknout, že ve většině případů stejně nezestárnou, protože se jejich kmeny – v závislosti na konkrétním druhu – zhruba po sto letech považují za zralé k těžbě.