Velikonoce

By 7. Duben, 2020 Novinky No Comments

VELIKONOCE

Týden před Velikonocemi, nejvýznačnější křesťanské svátky se nazývají také svatý, veliký či pašijový týden. Český název je odvozen od Velké noci. Pašijový týden je koncem předvelikonočního půstu a začíná Květnou nedělí, pokračuje Modrým pondělím, Žlutým úterým, Černou neboli Škaredou středou a Zelným čtvrtkem. Klíčové jsou zbývající tři dny, nazývané posvátné třídenní – Velký pátek, Bílá sobota a Boží hod.

Církevní Velikonoce jsou dobou slavností, naplněnou rozjímáním a modlitbami dle přesných liturgických pravidel.

Jednotlivé dny pašijového týden současné obsahují řadu lidových pověr a zvyků, z nichž některé mají velice dávný původ a lze je sledovat až do předkřesťanských časů. Vznikala pestrá syntéza náboženských a magických úkonů, která lidem naplňovala onen významný čas Velikonoc.

Velký pátek

O tomto dni smutku se říkalo, že je nejtišší v roce. Věřící drželi přísný půst, málo a tiše mluvili, snažili se nedělat hluk, kromě nezbytných činností nepracovali. K této atmosféře se pojilo mnoho lidových zvyků a pověr. Lidé věřili, že v tento den mají nejen modlitby, ale i věštby a magické praktiky větší účinek. Ráno před východem slunce se omývali vodou, skákali do řek a potoků nebo se snažili ponořit do vody v kádi. Spolu s vírou v zázračnou sílu země existovalo také přesvědčení, že se v tento tajemný den otvírají ukryté poklady, označené světélkováním nebo zvláštní září vycházející ze skal či zřícenin.

Podle pověsti se na Velký pátek otvírala i hora Blaník s ukrytými rytíři.

Bílá sobota

Sobota byla posledním dnem půstu a svůj název získala podle bílého oblečení katechumenů, kteří se po dobu postní připravovali na křest. Kostelní zvony se opět rozezněly, smělo se zpívat. Důležitou roli hrálo světlo a oheň.

Po slavnostní bohoslužbě se před kostely pálily ohně, nazývané Jidášovy ohně, lidé si z nich nosily domů uhlíky a z ohořelých dřívek vyráběli Jidášovy křížky do polí jako ochranu před kroupami či povodněmi. Oharky se dávaly do základů nových domů či zastrčené za trámem měly stavení ochránit před požárem. Zároveň se od tohoto posvěceného ohně zapaloval paškál, velká svíce, která se pak opatrně odnesla do kostela a věřící si od ní zapalovali své svíčky a tento posvěcený oheň si odnášeli domů.

Boží hod velikonoční

Podle evangelií vstal Kristus z mrtvých za svítání prvního dne v týdnu nebo prvního dne po sobotě. Slavností Zmrtvýchvstání Páně, kdy se křesťané radují z Kristova vzkříšení, je Velikonoční neděle. Mše jsou slavnostní, papež pronáší z balkonu svatopetrské baziliky tradiční požehnání Urbi et Orbi, tedy Městu (Římu) a světu.

Při dopoledních bohoslužbách se v kostele žehnají velikonoční pokrmy, které si lidé přinášejí z domova, většinou beránek, mazanec, chléb, vejce, víno. Po mši se odeberou na sváteční rodinný oběd, podarují i domácí zvířata, kousek mohou položit na pole či v zahradě, případně hodit do studny. Svěcení potravin má velmi dlouhou tradici. Dochované zprávy o průběhu svátků pocházejí především z posledních dvou století a tyto svátky byly poklidného charakteru. O Velikonocích ve středověku se však lidé chovali během jejich oslav hlasitě. Specialitou býval tzv. velikonoční smích, který se rozléhal v kostelích na znamení radosti ze Vzkříšení a považoval se považoval za zbožný.

Český lidový a církevní rok Alena Vondrušková